s009th vznikla z improvizace z momentálního emotivního stavu. A někdy mě ty emotivní stavy nutí se zamýšlet nad blbostma třeba jako nad selfie. Osamocen v davu osamocen ve vztahu a selfie. Co to selfie o dnešní době vypovídá? Možná že je to veřejné přiznání se k samotě? Je to vlastně hodně divné když si člověk uvědomí kolik má virtuálních přátel ale nikoho kdo by ho vyfotil. Takže přichází okamžik pro selfie. Nevnímám to jako špatnou či dobrou věc. Vnímám to jako jistý rys doby. Třeba se za sto let budou prapravnoučata smát tomu co to ti lidé na těch divných fotografiích dělají. Svým způsobem jsou všechny selfie vlastně smutné. Už z podstaty jak vznikli. Dříve se fotoaparát obracel od fotografa směrem do světa dnes se se fotograf snaží do toho světa sám sebe v pasovat a obrací fotoaparát k sobě. Možná proto aby se utvrdil že vůbec existuje. Nějak se nemohu zbavit dojmu že jsme se v minulosti více zaobírali poznáním svého okolí prostředí společnosti aby jsme poznali sami sebe. Ale dnes mi to přijde nějak obráceně. Jakoby jsme chtěli aby okolí poznalo nás. Tak mě teď právě napadá proč mám jistý postoj vůči jistému současnému umění ale to je teď šumák. Je to vše nějak padlé na hlavu. Ztřeštěně báječná doba. Co si člověk neudělá nemá. Třeba selfie. 🙂

Tak po týdnu jsem dostal odvahu ji zveřejnit a tím ji považovat za “hotovou”.

A k tomuhle odvahu nepotřebuji.
…mezi báječně a skvěle? Jasan!
Musel bych být hluchý a slepý abych neviděl či neslyšel co se děje ve světě. Jenže někdy až příliš řešíme světové dění máme tendenci zachraňovat pralesy na druhé straně zeměkoule ale neřešíme lesy které máme za domem. Někdy řešíme války druhých států ale neřešíme vztahy mezi lidmi se kterými bezprostřeně žijeme.Mimo to někdo mi před nedávnem řekl kdyby jsme se všichni starali sami o sebe, bylo by o všechny postaráno. Něco na tom je.Už přes dva roky cíleně přestávám sledovat jisté mediální dění. Je to přece jen jistý selektivní pohled na nějaké události. Výhoda dnešní doby je že se média dají vypnout a můžeme zamezit jejich vstupu do našich životů. Před rokem 1989 když jsem byl sedmiletý kluk tak nás ve škole strašili Reaganem atomovou bombou západem kapitalismem a tak různě. Jako dítě jsem míval i bezesné noci. Zde media vytvářela propagandu a v té se muselo žít. Dalo se to do jisté míry vypnout ale společnost byla nasáklá. Nasáklá nedobrovolně informacemi které neměla nebo i nemohla nějak posuzovat. Ale dnes je to dobrovolné rozhodnutí.Žijeme na báječném kousku planety v dobré společnosti a ve skvělé době. A jsem si vědom toho že by mi teď někteří domluvili schůzku s psychiatrem. Ale já to tak vidím. A to si o sobě myslím že jsem střízlivý racionál. 🙂

Tak zde je první skladba roku 2015.
Po těch dvaceti letech si opravdu uvědomuji že pro mě každá skladba žije pouze v okamžiku vzniku. Poté co ji považuji za ukončenou do jisté míry umírá. Ale některé mají z nějakého důvodu tu moc ve mě vyvolat vzpomínku pocit emoci ve které vznikaly. Je to stejné jako když si člověk prohlíží fotografie z dětství a vybaví si nějaké vzpomínky. Mé skladby jsou mým fotoalbem ať už jsou jakékoliv. Prostě se zmáčkne spoušť a něco se zachytí v daném okamžiku. A je jedno jestli je to rozmazané nebo barevné. Prostě to je. 🙂